Přidáno: 25. října 2005
Bylo nebylo, dávno tomu. Tak začíná značné množství našich národních pohádek. Ne, nebojte se, nechceme Vám vyprávět pohádku, ale mohl by tak začínat i jeden obyčejný lidský příběh, který Vám se souhlasem jeho aktérů chceme volně převyprávět.
Bylo nebylo, dávno tomu, sešli se v jedné vesničce na Vysočině dva mladí lidé, chlapec Jan a dívka Hedvika. Jak už se v životě lidském stává, našli v sobě zalíbení. A že jejich láska byla opravdová, rozhodli se spojit své osudy na celý život. Místem, kde si řeknou své ano měla být Staroměstská radnice v Praze. Jednoho říjnového dne roku 1955 se proto vydali na cestu ku Praze. Nic netušící rodiče obou snoubenců měli v té době plné ruce práce se sklizní řepy a domnívali se, že mladý pár jede do Prahy na rekreaci. Matka slečny Hedviky nic nedbala na její poznámku při odjezdu, že možná přijede vdaná. Myslela si, že jde o pouhý žert. Jaké bylo však překvapení rodin našeho páru, když se po týdnu vrátili jako novomanželé. Teprve teď začala ta správná “mela“. Za oběť padl čuník, nějaká ta drůbež a vystrojila se svatební hostina pro mladý pár.
Tady by mohl náš příběh končit, ale nekončí, protože má dlouhé, padesátileté pokračování. Mladí manželé spolu prožívali radosti i strasti života. Dvakrát se stěhovali, až o vánočních svátcích v roce 1962 našli svůj domov v naší obci. Téměř celý svůj život pracovali v zemědělství. Vychovali spolu tři děti, kterým jsou oporou v životních nesnázích, stejně jako svým vnoučatům.
Poznali jste, čí příběh jsme Vám přiblížili? Někteří možná ano. Pro ty, kteří nepatří k pamětníkům dění v obci, prozradíme. V pondělí 17. října 2005 to bylo padesát let od doby, co si své ano na Staroměstské radnici v Praze řekli Jan a Hedvika Adamcovi z čísla popisného 53. V tento den zároveň paní Adamcová slavila i své jmeniny. Stručná exkurze do života našich oslavenců by nebyla úplná, kdybychom nepřipomenuli úlohu, kterou sehrál v minulosti zejména pan Adamec při rozvoji naší obce. Ať se jednalo o modernizaci telekomunikační sítě, veřejného osvětlení, obecního rozhlasu, rekonstrukci obecního „domečku“, ale zejména o vybudování povrchové kanalizace a vodovodu v obci, do jehož výstavby se mu podařilo zapojit značnou část obyvatel.
Škoda jen, že jsme toto krásné jubileum manželů Adamcových tak trochu „propásli“, neboť před námi zůstalo do poslední chvíle utajeno, a tak jsme přišli gratulovat s pětidenním zpožděním. O to srdečnější však byla atmosféra mezi gratulanty obce a našimi oslavenci. A tak jsme se dozvěděli nejen okolnosti jejich sňatku, ale pohovořili jsme o všem možném. Trochu jsme „pracovali“, pak jsme něco málo „uvařili“, trochu jsme „vychovávali“ a pak se také „bavili“. Poznali jsme tak taky trochu z jiné stránky ty, kteří tu s námi léta žijí, a našli jsme v nich dobré společníky. Padesát let společného života jim neubralo nic na životním elánu, pohodě a smyslu pro humor. A tak ještě jednou, manželé Adamcovi, hodně zdraví, štěstí a spokojenosti do dalších let !!!